Nejsem „gaučer“. Svaly atrofují, mozek krní.
Proto vzácné chvíle volna využívám k jejich posílení.
Nohy při zdolávání strmých roklí a mozek, který musí přemýšlet kam nohu poslat, aby si v lebce nenatloukl.
Můj terénu znalý doprovod nařídil odchod na pátou ranní proto, abychom slyšeli jelení říji a určili směr vycházky.
Jelen zatroubil a mně se to zdálo být daleko. Prý ne, tak dva, tři kilometry.
Jezdím sem už víc jak deset let a doprovod měří vzdálenost vzdušnou čarou.
Mě neoklame. Tři kilometry vzdušnou čarou znamená překonat asi pět roklí a to tak, abych zvěř nezradil tzv. pod větrem.
Po kůrovcové kalamitě je vše jinak. Popadané stromy některé rokle zcela zatarasily.
Po tmě, bez baterky, opatrně našlapovat je už sám o sobě zážitek.
Smolíček Pacholíček cestu neukáže, veze se frajer. Jezinky schválně bloudit nechávají…
To je ten pravý adrenalin, spolehnout se sám na sebe a své instinkty.
Pavel Klein